skeble

ŠKEBLE JE BITA, ALE HRAJE DÁL

aneb

JAK JSME NEUSPĚLI V KRAJSKÉ SOUTĚŽI

Na soutěžní představení hry Hotýlek v Kostelci nad Orlicí bude náš soubor asi dlouho vzpomínat jako na zlý sen. Konalo se v neděli 29. března a mysleli jsme si, že bude určené těšícím se divákům – tak jako předchozích patnáct vystoupení v téhle sezóně. Už když jsme ale po osmé hodině ráno otevřeli dveře kosteleckého divadelního sálu a zatápali ve tmě plné oddechování, pochopili jsme, že něco nehraje. Všude byli samí spící divadelníci, nocující zde ze soboty, kteří byli zřejmě přichystaní na cokoli, jen ne na dvouhodinové představení. Náš úsudek se brzy potvrdil, protože o půl desáté, kdy jsme začínali, většina z nich opustila sál a v něm zůstalo jen přibližně čtrnáct osob, z nichž šest bylo členů poroty (kteří přišli odjinud). V ten okamžik nás napadlo, že jsme možná ve špatnou chvíli na špatném místě. Což se vzápětí potvrdilo.


Za celé představení se nikdo nezasmál (nepočítaje několik drobných zvuků) a taky nikdo nezatleskal. Jeden z diváků se v průběhu hry opět natáhnul a zřejmě usnul, jen porota to musela vydržet až do konce. A pak přišlo hodnocení.


Vesměs pouze negativní připomínky poroty směřovaly z velké většiny k autorovi a režisérovi hry (statický děj, lascívní obsah, žánrová rozbředlost až nezařaditelnost, přemrštěné ambice), trochu to zchytali i herci (hraní po povrchu). Jediné slůvko pochvaly padlo na konto kapely (umí dobře hrát), avšak použití hudby jako celku a stylizace písniček rovněž neuspěly. Souboru bylo doporučeno hrát něco pro studenty přirozenějšího a režisérovi, aby navštívil nějaký vhodný kurs či dílnu, kde ho (možná) naučí, jak to dělat. Absence diváků při představení prý nevadila, neboť hra se tak projevila v „celé své nahotě“. Co dodat?


Většina výtek poroty je jistě oprávněných – hra má četné nedostatky (textové, dramaturgické i režijní), tápající režisér to zkouší metodou pokusu a omylu a herci jistě nehrají dostatečně „zevnitř“. Nicméně, ve dvou věcech si s porotci (případně organizátory přehlídky) asi nerozumíme.


První je pohled na smysl přehlídky. Přijeli jsme hrát pro diváky, ne pro porotu. Soutěž začala už v pátek a nepočítali jsme s tím, že po dvou dnech plných uměleckých dojmů o nás v neděli dopoledne vlastně nikdo nebude stát. A tak jako se porotě nelíbila naše hra, tak se ani nám nelíbilo hrát v téměř prázdném a tichém sále. (Ale museli jsme to – ač neprofesionálové – vydržet). V tomto smyslu jsme se s porotou nepotěšili navzájem.


Druhou věcí je charakteristika studentského divadla. Přes veškeré možné výklady tohoto termínu my nepochybně jsme studentské divadlo, protože jsme prostě všichni z jedné školy a jdeme do toho po hlavě stejně jako do jiných průšvihů. Náš repertoár je takový, kterým bavíme sebe a jiné, přičemž švanda, recese a občasná obscénnost k němu patří jak k velbloudu hrb. Děláme zkrátka přesně to, co se – slovy Jana Wericha – za první republiky ani nepovažovalo za nějakou kulturu. Jsme zvyklí na publikum, které má dobrou vůli zatleskat i po falešné písničce a směje se spolu s námi. To je ve stručnosti naše divadelní sebedefinice, avšak jak ji přiblížit někomu, kdo byl Hotýlkem zklamaný? Asi to nejde, a tak nezbývá než poděkovat více než dvěma tisícovkám diváků, kteří už Hotýlek viděli a šli by na něj znova. Pro vás hrajeme a budeme hrát s potěšením.


Za Škebli Jan Střecha


A jako dodatek: Blahopřejeme vítězům přehlídky, divadelnímu souboru SNOOP z Opatovic nad Labem, který byl porotou nominován na celorepublikovou přehlídku v Ústí nad Orlicí za představení hry srbské autorky Biljany Srbljanović Rodinné příběhy. Jde o syrové komorní drama, v němž si na nejmenovaném bělehradském sídlišti hrají čtyři děti na dospělé a hovoří spolu jejich jazykem plným násilí, vulgarit a zdánlivě jednoduchých pravd – je totiž doba po válce s Chorvaty. Do příběhu vstupují i jejich otřesné válečné sny a vše vrcholí v okamžiku, kdy jedna z dívek, jež doposud nedokázala promluvit, vyjádří dětskými větami traumatizující zážitek smrti svých rodičů.


nadpis